Arnošt Mikolášek, který pracuje v HOCHTIEF v divizi Pozemní stavby Čechy jako technolog-přípravář, se stal historicky čtvrtým českým pracovníkem HOCHTIEF, který byl vybrán do mezinárodního týmu dobrovolníků pomáhajících ve Rwandě. Čtrnáctidenní misi, během které desetičlenná skupina postavila lávku přes místní řeku, financuje a zaštiťuje již osm let koncern HOCHTIEF s podporou neziskové organizace Bridges to Prosperity. Díky novému mostu se místní obyvatelé dostanou bezpečně do škol, k lékaři, na trh či k příbuzným.

Mezinárodní tým tvořili zaměstnanci HOCHTIEF z Německa, Nizozemska, Velké Británie, Polska a České republiky. Výsledkem jejich práce, kterou realizovali ve spolupráci s místní komunitou, je 48 metrů dlouhý most. Řeka se v období dešťů zvedá až o 4 metry a původní lávka tak byla úplně pod vodou. „Vyprávěli nám příběh, jak rozvodněná řeka odnesla jednoho muže čtyři kilometry daleko. Naštěstí přežil a vrátil se zpátky," říká Arnošt Mikolášek.

„Do oblasti Rugwa se nedostane žádná mechanizace. Veškerý materiál se tak musí odtahat a nanosit ručně," popisuje Arnošt Mikolášek fyzickou náročnost stavby a který byl překvapen pracovitostí, praktičností a zároveň jakousi jemností místních lidí. Každý den vstávali před šestou a přejeli na stavbu. Od sedmi ráno se společně se zhruba dvaceti Rwanďany dali do práce. Avšak předtím byla každý den na stavbě rozcvička. Poprvé při výstavbě lávky byly použity i digitální procesy, konkrétně pro evidenci zaměstnanců na stavbě, dokumentaci provedených prací, kontrolu kvality a porovnávání aktuálního stavu s naplánovaným 4D modelem.

I přes dlouhý pracovní den si dal velký sportovní nadšenec a český zástupce cíl, že bude každý druhý den běhat ze stavby do místa ubytování. „Ve Rwandě snad není ani kousek rovný, všechny cesty vedou z kopce a do kopce. Tahle cesta měřila 6,5 kilometru. Občas se ke mně přidali i místní, někdy i skupina dvaceti dětí. Zatímco já běžel v teniskách, tak oni v sandálech, a přesto mi v klidu stíhali," směje se Arnošt Mikolášek z HOCHTIEF. „Se svými šedivými vlasy jsem tam byl trochu zvláštností. Pořád se mě ptali, jak se jmenuju, jak se mám a kolik je mi let." Všude, kamkoliv se jako skupina hnuli, tam vzbuzovali pozornost. „Nejenom kvůli barvě pleti, ale i tím, že jsme jezdili auty. Aut zde jezdí poskrovnu. Místní chodí buď pěšky, jezdí na kole nebo maximálně používají motorky. Auta se některé děti dokonce bály, neboť naše cesta na stavbu vedla místy, kde auto jen tak neuvidíte."

Jeden den se podívali i do místní školy. „Děti nosí stejnokroje, ve třídě je jich až 60, barvy kostýmů odpovídají věkovým skupinám, ale hlavně všichni tam rádi zpívají a vypadají šťastní. A protože mají Rwanďané moc dětí, tak je běžné, že se ve školách střídají děti na dopoledním a odpoledním vyučování." Aby se poznali s místní komunitou ještě víc, sehráli s nimi přátelské utkání ve fotbale. Prohráli 1:5, čímž udělali domácím obrovskou radost. Společně si pak dali pivo.

Kromě přátelské pracovní atmosféry a efektivity v mezinárodním týmu zaujala Arnošta Mikoláška z HOCHTIEF i skutečnost, že všude, kde se pohybovali, byl absolutní pořádek. „Žádné povalující se pet lahve či papíry. Lidé tu ale maximálně využívají žluté kanystry, které mají svoji funkci podle opotřebení - od nošení pitné vody po přenášení betonu." A pochvaloval si i lokální stravu - rýže, batáty, brambory, fazole, vařené banány, kasava. „Žádné maso, jenom jednou jsme měli v omáčce kousky sumce."

„Most, který jsme postavili, bude sloužit 2 000 místních lidí a dalším tisícům, kteří sem přicházejí z jiných komunit. Je to skvělý pocit," zakončuje svoje vyprávění usměvavý Arnošt Mikolášek.